buk lesní

Z bukvic lze také vylisovat olej.

Starořecký název „phegos“ se vztahuje k jídlu „phagein“.

Mladé bukové listy se využívají v kosmetice, kde působí proti stárnutí kůže.

Bukvicemi se dříve vykrmovala prsata.

Buky v lesním porostu shodí na zimu listy, v živých plotech zůstávají i přes zimu.

Plody jsou pro člověka za syrova mírně jedovaté, a to kvůli vyšší koncentraci taninů, tepelnou úpravou však jejich toxicita značně klesá.

Ve Westfálstu (Německo) se v 18. století věřilo, že děti nenosí čáp, nýbrž se objevují v dutém bukovém stromě.

Traduje se, že Johannes Gutenberg vynalezl tiskařský lis kolem roku 1450. Na svůj nápad prý přišel, když vyřezal z bukové kůry písmeno a to zanechalo otisk na papíře, do kterého jej zabalil.

Ve francouzských Pyrenejích byly nalezeny starověké keltské oltáře zasvěcené bohu Fagovi, neboli „buku“.

Němčina má pro písmena výraz „Buchstaben“, což doslova přeloženo znamená „bukové hůlky“.

Z buku se vyráběli tenké tabulku, jejichž svazováním vznikali knihy. Proto mnohé výrazy pro knihu vychází ze slova buk – německy „Buche“ buk a „Buch“ kniha, švédsky„bok“ kniha i buk.

Stromy, a buky zvláště, byly dříve považovány za symbol lidstva, ztělesnění života a sjednocení tří říší – pozemské, vodní a nebeské.

Buk je ale i stromem plodnosti – například staří Řekové přiváděli k bukům „jalová“ zvířata a také neplodné ženy. Slované věřili, že tam, kde rostou buky nemohou nikomu ublížit žádné čáry a kouzla. Také plody buku – bukvice (sbírané na podzim) se pražily a jedly se pro očistu organismu

Nejstarší buk v ČR je „hraniční buk“ v osadě Teslíny v Brdech. Stáří má přes 300 let.

Buk na Bařince je největší buk Vsetínska. V kraji se vypráví, že kdo o svatojánské půlnoci přijde k buku na Bařince obutý v „kopýtkách“ (což je součást ženského kroje) a několikrát strom obejde, najde na botách bylinu, která ho vyléčí od všech nemocí. Kdo o svatojánské půlnoci přiloží u buku ucho k zemi, pozná, co se v zemi děje.